Na první pohled...
V každém vztahu jsou někdy bouřkové mraky. U nás to teď byla vichřice, hromy a blesky a slzavé údolí. A tak jsem začala přemýšlet, co to ta Láska teda je a jestli je pořád tady s námi. Tím vším jsem začala vzpomínat na první rande a pocit tepla kolem hrudní kosti tu je prostě pořád...
Bylo léto a my jsme se měli sejít ve 4 hodiny na Václaváku. Jako vždy jsem nestíhala, psala omluvné zprávy a místo zrychlení, jsem se upravila...tak přece to bylo rande, že jo. Z metra jsem vyšla blbě a nedá se říct, že bych zrovna spěchala. Viděla jsem ho téměř okamžitě. Stál tam ve světlých kalhotách a košili, v ruce telefon a pořád prohlížel dav. Ve zprávě se ptal, jak jsem na tom a jestli mi nemá jít naproti. Přišlo mi to úsměvné. On byl tak viditelně nervózní, jestli vážně přijdu, doopravdy se a těšil na moji osobu. Při přivítání mu jiskřilo v očích a jeho úsměv nesl stopy úlevy, pusa byla zcela nevinná a letmá, ale později jsme si oba řekli, že byla pro nás svým způsobem osudová. Já si pomyslela něco o průšvihu, jelikož byl vážně úplně úžasný a on prý něco o tom, že mě už nenechá odejít. Byl ostříhaný, ale stejně jeho zrzavé vlasy svítily do dálky. Líbilo se mi to. Jeho oči, které mají barvu moře v utajené zátoce, mě nutily se červenat. Nebudu popisovat celých asi 5 hodin, co jsme spolu nakonec zůstali, ale neodpustím si popsat ten pocit, když jsem se rozloučili v metru na Náměstí Republiky. Divná směsice neklidu, roztržitosti, touhy vidět ho zase, zmatenosti a tepla někde uvnitř mě. Postupem času se neklid a roztržitost vytratily a zůstala touha vidět ho zas a znovu a neskutečný pocit ve chvíli, kdy mě držel za ruku - jako by dával celému Světu najevo, že je pyšný na to, že si vede právě mě. A taky pocit bezpečí, když mě objal. Když jsem po čase měla přijít na první návštěvu k němu domů, uklízel prý celý den (dodnes si myslím, že ve finále neměl co uklízet a takové to rychlé srovnání provedla přítelkyně spolubydlícího a to hned po tom, co nám udělala tiramisu - díky Karin :-)) a plánoval program na celý večer - odnést z nádraží tašku, dojet do centra, dát si večeři a jít do kina. Jenže vlak měl zpoždění, já si chtěla prohlédnout byt (spolubydlící byli pryč) a vážně jsem nutně potřebovala do koupelny. Myslím, že v tu chvíli pochopil, že vymyslet pro mě překvapení nebude úplně lehké, protože já mám přece ve všem jasno a systém, který se hroutí asi 10 minut po tom, co ho vymyslím. Takže jsme si otevřeli láhev, objednali pizzu a dali si to tiramisu...
A tohle je podle mě Láska. Když po bouřce, kdy si myslíte, že jste na potápějící se lodi a už jen čekáte na tu poslední vlnu, která vás spláchne, si vzpomenete na úsměv, výraz a gesto a zase máte to teplo a zvláštní pocit na duši. Pocit, co i po té velké vlně, vás táhne zase k hladivě a záchrannému kruhu. Pocit, díky kterému se neutopíte. Pocit, kterému musíte věřit.
S láskou
PK